Článek se zaměřuje na násilí a krutosti boha v Bibli, obsahuje tedy biblické texty, v nichž bůh výslovně přikazuje zabíjet, páchat genocidy a sám zabíjí a páchá všemožné krutosti. Násilí boha v Bibli zahrnuje i zrůdnosti jako je zabíjení dětí nebo kompletní vyvražďování určitých etnických skupin.

Slepá víra

Předmětem křesťanské víry jsou smyšlené příběhy a tvrzení, plné rozporů a omylů. Mnohé z těchto výmyslů nejsou jen absurdní a nesmyslné, ale také ohavné, zvrácené a nemorální. Křesťané přitom na předmět své víry pohlíží jako na svatou pravdu, i když odporuje faktům. Chtějí slepě věřit svým zbožným přáním, proto odmítají vidět všechny ty očividné rozpory a omyly. Slepá víra byla totiž mnohým podsouvána už v raném dětství, kdy byly do lehce ovlivnitelné a důvěřivé dětské mysli tlačeny skutečně nebezpečné náboženské nesmysly.

Pohlížet na Bibli jako na posvátnou knihu a zdroj morálky a pravdy je zhoubný problém stejně jako vnímání boha jako zosobněného dobra, pokud přitom míníme toho samého boha, který se činí v biblických příbězích. Jelikož platnou součástí Bible nejsou jen líbivé pasáže o bohu (boží dobrotivé skutky uzdravování, mnohé velkolepé zázraky a Ježíšovo zmrtvýchvstání), ale i biblické pasáže, ve kterých se bůh projevuje jako krutý maniak (boží genocidy a příkazy zabíjet). Tendence tvářit se, že to tak není, je jen únikem před fakty.

Křesťanské pojetí Bible a boha

Bible je vnímána jako zdroj morálky a moudrosti, jako posvátná kniha v její celistvosti, zachycené svědectví o bohu, jeho jednání a učení. Božský původ Bible se pojí s hodnotami jako je: spravedlnost, užitečnost a konání dobra (2. Timoteovi 3,16–17), což pramení z křesťanského pojetí boha jakožto zosobněné lásky, dobroty a spravedlnosti v té nejvyšší možné míře.

Bible je však plná výzev k primitivnímu násilí a samotný bůh se v ní projevuje jako krutý, násilnický a krvežíznivý maniak. Co na to dnešní křesťané? S těmito problematickými biblickými pasážemi provádějí všemožné manévry ve snaze našroubovat je na křesťanský koncept boha a Bible. Křesťané je vnímají jako méně hodnotné, nebo boží zvěrstva a výzvy k primitivnímu násilí ospravedlňují anebo je zkrátka ignorují. Za to biblické pasáže obsahující boží dobrotivé skutky vyzdvihují. Nutno podotknout, že mnoho křesťanů celou Bibli ani nepřečetli, a přesto se s ní ohánějí jako se zdrojem své morálky nebo svého poznání o bohu.

Prý bůh je láska

Bůh ze Starého zákona je patrně ta nejprotivnější postava v celé beletrii: žárlí, a ještě je na to pyšný; je to malicherný, nespravedlivý, nemilosrdný tvor posedlý ovládáním ostatních; pomstychtivý, krvežíznivý našeptávač etnických čistek; je to rozmarný, nenávistný tyran se zálibou v misogynii, homofobii, rasismu, infanticidě, genocidě, filicidě, šíření chorob, megalomanství a sadomasochismu. (Richard Dawkins, Boží blud)

Následující text je především textem biblickým obsahujícím boží násilí a krutosti.

Mrzačení genitálií

Bůh ustanovil obřízku jako znamení smlouvy mezi ním a jeho vyvoleným lidem.

Bůh dále Abrahamovi řekl: „Ty i tvoje potomstvo budete mou smlouvu zachovávat ve všech pokoleních. Znamením mé smlouvy mezi mnou a vámi i tvým potomstvem, kterou budete zachovávat, bude toto: Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán. Dáte obřezat své neobřezané tělo a to bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Po všechna pokolení každý, kdo je mezi vámi mužského pohlaví, bude osmého dne po narození obřezán, doma zrozený i koupený za stříbro od kteréhokoli cizince, který není z tvého potomstva. Musí být obřezán každý zrozený v tvém domě i koupený za stříbro. Tak bude má smlouva pro znamení na vašem těle smlouvou věčnou. Neobřezanec, který by nedal své neobřezané tělo obřezat, bude ze svého lidu vyobcován; porušil mou smlouvu.“ (Genesis 17,9–14)

Obětování Izáka

Bůh žádal po Abrahamovi, aby zabil své dítě. A Abraham (od kterého židé i křesťané odvozují počátek své náboženské tradice a považují ho za spravedlivého muže) se rozhodl boha poslechnout. Jak dojemné, že bůh v poslední chvíli Abrahama v jeho počínání zastavil!

Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: „Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo, řekl služebníkům: „Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme.“ Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. A šli oba pospolu. Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: „Otče!“ Ten odvětil: „Copak, můj synu?“ Izák se otázal: „Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?“ Nato Abraham řekl: „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné.“ A šli oba spolu dál . Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví. I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka. Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: „Abrahame, Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ A posel řekl: „Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna. Tomu místu dal Abraham jméno „Hospodin vidí“. Dosud se tu říká: „Na hoře Hospodinově se uvidí.“ Hospodinův posel zavolal pak z nebe na Abrahama podruhé: „Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu.“ (Genesis 22,1–18)

Egyptské rány

Bůh na Egypt sesílá deset ran, které předcházejí vyjití Izraelitů z Egypta (Exodus 7–12), neboť Faraón nechtěl Izraelce propustit ze své země. Bůh totiž zatvrdil faraónovo srdce (Exodus 4,21; 7,3; 9,12; 10,20; 10,27; 11,10).

Hospodin dále Mojžíšovi poručil: „Až se vrátíš do Egypta, hleď, abys před faraónem udělal všechny zázraky, jimiž jsem tě pověřil. Já však zatvrdím jeho srdce a on lid nepropustí. Potom faraónovi řekneš: Toto praví Hospodin: ‚Izrael je můj prvorozený syn. Vzkázal jsem ti: Propusť mého syna, aby mi sloužil. Ale ty jsi jej propustit odmítl. Za to zabiji tvého prvorozeného syna.‘“ (Exodus 4,21–23)

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Pohleď, ustanovil jsem tě, abys byl pro faraóna Bohem, a Áron, tvůj bratr, bude tvým prorokem. Ty mu povíš všechno, co ti přikážu, a Áron, tvůj bratr, bude mluvit s faraónem, aby propustil Izraelce ze své země. Já však zatvrdím faraónovo srdce a učiním v egyptské zemi mnoho svých znamení a zázraků. Farao vás neposlechne, ale já vložím na Egypt svou ruku. Vyvedu zástupy svého lidu, syny Izraele, z egyptské země, ale ji postihnu velkými soudy. Egypťané poznají, že já jsem Hospodin, až vztáhnu svou ruku na Egypt a vyvedu Izraelce z jejich středu.“ (Exodus 7,1–5)

Výčet egyptských ran

Veškerá voda v Egyptě se proměnila v krev, Egypťané a jejich zvířata jsou sužováni žábami, komáry, mouchami, morem a vředy hnisavých neštovic; dále krupobitím, které poničí úrodu a pobije dobytek a lidi. Následuje přemnožení kobylek, které poničí zbytek vegetace. Předposlední ranou je tma trvající tři dny. Poslední ranou je zabití všech prvorozených lidí a prvorozeného dobytka.

Usmrcení prvorozených a krev na domech

Tu noc projdu egyptskou zemí a všecko prvorozené v egyptské zemi pobiji, od lidí až po dobytek. Všechna egyptská božstva postihnu svými soudy. Já jsem Hospodin. Na domech, v nichž budete, budete mít na znamení krev. Když tu krev uvidím, pominu vás a nedolehne na vás zhoubný úder, až budu bít egyptskou zemi. (Exodus 12,12–13)

Mojžíš svolal všechny izraelské starší a řekl jim: „Jděte si vzít kus z bravu podle vašich čeledí a zabijte velikonočního beránka. Potom vezměte svazek yzopu, namočte jej v misce s krví a krví z misky potřete nadpraží a obě veřeje. Ať nikdo z vás až do rána nevychází ze dveří svého domu. Až Hospodin bude procházet zemí , aby udeřil na Egypt, uvidí krev na nadpraží a na obou veřejích. Hospodin ty dveře pomine a nedopustí, aby do vašeho domu vešel zhoubce a udeřil na vás. Dbejte na toto ustanovení. To je provždy platné nařízení pro tebe i pro tvé syny. Až přijdete do země, kterou vám Hospodin dá, jak přislíbil, dbejte na tuto službu. Až se vás pak vaši synové budou ptát, co pro vás tato služba znamená, odpovíte: ‚Je to velikonoční obětní hod Hospodinův. On v Egyptě pominul domy synů Izraele. Když udeřil na Egypt, naše domy vysvobodil.‘“ Lid padl na kolena a klaněl se. Izraelci pak odešli a učinili přesně tak, jak Hospodin Mojžíšovi a Áronovi přikázal. Když nastala půlnoc, pobil Hospodin v egyptské zemi všechno prvorozené, od prvorozeného syna faraónova, který seděl na jeho trůnu, až po prvorozeného syna zajatce v žalářní kobce, i všechno prvorozené z dobytka. Tu farao v noci vstal, i všichni jeho služebníci a všichni Egypťané, a v celém Egyptě nastal veliký křik, protože nebylo domu, kde by nebyl mrtvý. (Exodus 12,21–30)

Bůh zabil všechny nejstarší děti v Egyptské zemi, ušetřil však domy potřísněné krví. Veliký křik a mrtvý v každém domě – takovou spoušť po sobě zanechal bůh. Nazývat tohoto boha láskou a dobrem je silně zvrácené.

Zvířecí oběti

Bůh požadoval zvířecí oběti. Jejich krví byli podle božího nařízení kropeni lidé i náboženské předměty. Jejich pach je popisován jako bohu libá vůně (Exodus 29,18; Leviticus 1,9; 23,18; Numeri 18,17). V knize Leviticus dává bůh pokyny k rituálnímu obětování zvířat.

Zde jen pár příkladů:

I zavolal Hospodin Mojžíše a promluvil k němu ze stanu setkávání: „Mluv k synům Izraele a řekni jim: Když někdo z vás přinese dar Hospodinu, přinesete svůj dar z dobytka, ze skotu nebo z bravu. Jestliže jeho darem bude zápalná oběť ze skotu, přivede samce bez vady. Přivede jej ke vchodu do stanu setkávání, aby došel zalíbení před Hospodinem. Vloží ruku na hlavu zápalné oběti; ta mu získá zalíbení a zprostí ho viny. Dobytče pak porazí před Hospodinem a Áronovci, kněží, přinesou krev v oběť; krví pokropí dokola oltář, který je u vchodu do stanu setkávání. Stáhne kůži ze zápalné oběti a rozseká oběť na díly. … Díly, hlavu a tuk narovnají pak Áronovci, kněží, na dříví, které je na ohni na oltáři. Vnitřnosti však a hnáty omyje kněz vodou a všechno obrátí na oltáři v obětní dým. To bude zápalná oběť; jako oběť ohnivá bude libou vůní pro Hospodina. … Jestliže jeho darem Hospodinu bude zápalná oběť z ptactva, přinese svůj dar z hrdliček nebo z holoubat. Kněz přinese ptáče k oltáři, nehtem mu natrhne hlavu a na oltáři obrátí v obětní dým; jeho krev nechá vykapat na stěnu oltáře. Odstraní vole s vývržkem a pohodí to k východní straně oltáře, kde je popel z tuku. Pak mu kněz natrhne křídla, ale neodtrhne je; a na oltáři je obrátí v obětní dým na ohni ze dříví. To bude zápalná oběť; jako oběť ohnivá bude libou vůní pro Hospodina. (Leviticus 1,1–17)

Mojžíš ho porazil, vzal trochu jeho krve a potřel Áronovi lalůček pravého ucha, palec na pravé ruce a palec u pravé nohy. Pak vyzval Áronovy syny, aby přistoupili, a krví jim potřel lalůček pravého ucha, palec na pravé ruce a palec u pravé nohy. Potom pokropil krví oltář dokola. (Leviticus 8,23–24)

Potom vzal Mojžíš trochu oleje pomazání a krve z oltáře a stříkl na Árona a na jeho roucha a s ním i na jeho syny a na jejich roucha. Tak posvětil Árona a jeho roucha a s ním i jeho syny a jejich roucha. (Leviticus 8,30)

Ježíšova oběť

Ježíšova krvavá oběť přinesla lidem spásu, tedy odpuštění hříchů a usmíření s bohem. Tato ústřední zvěst křesťanské víry je patrně to nejzvrácenější, co v Bibli můžeme najít.

Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů. (Matouš 26,28)

Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. (Římanům 5,9)

aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. (Koloským 1,20)

Ale když přišel Kristus, velekněz, který nám přináší skutečné dobro, neprošel stánkem zhotoveným rukama, to jest patřícím k tomuto světu, nýbrž stánkem větším a dokonalejším. A nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení. Jestliže již pokropení krví kozlů a býků a popel z jalovice posvěcuje poskvrněné a zevně je očišťuje, čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu! Vždyť on přinesl sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha, který nepomíjí. (Židům 9,11–14)

Podle zákona se skoro vše očišťuje krví, a bez vylití krve není odpuštění. (Židům 9,22)

Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. (1. Janův 1,7)

Další a další oběti násilnického boha…

Usmrcení Nádaba a Abíhú, kteří před boha přinesli cizí oheň

Áronovi synové Nádab a Abíhú vzali každý svou kadidelnici, dali do ní oheň a na něj položili kadidlo. Přinesli před Hospodina cizí oheň, jaký jim nepřikázal. I vyšel oheň od Hospodina a pozřel je, takže zemřeli před Hospodinem. (Leviticus 10,1–2)

Usmrcení mužů, kteří se podívali do boží schrány

Hospodin však ranil bétšemešské muže za to, že se podívali do Hospodinovy schrány. Sedmdesát mužů z lidu ranil, a bylo tu padesát tisíc mužů. Proto lid truchlil, že Hospodin postihl lid zdrcující ranou. (1. Samuelova 6,19)

Usmrcení muže, který se dotkl boží schrány

Když přišli k Nákonovu humnu, vztáhl Uza ruku k Boží schráně a zachytil ji, protože spřežení vybočilo z cesty. Hospodin vzplanul proti Uzovi hněvem. Bůh ho tam pro neúctu zabil a on tam při Boží schráně zemřel. (2. Samuelova 6,6–7)

Smrt dětí za hříchy rodičů

Krutost boha nezná hranic. Zabíjet děti z důvodu, že jejich rodiče zhřešili, není jen kruté, ale i ukrutně nespravedlivé. Jak tohoto boha může kdokoli nazývat spravedlivým?

Jestliže mi i pak budete odporovat a nebudete mě chtít poslouchat, přidám vám sedmkrát víc ran pro vaše hříchy. Pustím na vás polní zvěř. Ta vás připraví o děti, vyhubí váš dobytek a ztenčí vaše řady; vaše cesty zpustnou. (Leviticus 26,21–22)

Bůh potrestal Davida za jeho hříchy tím, že způsobil, že jeho syn těžce onemocněl a zemřel.

Poněvadž jsi však touto věcí zavinil, aby nepřátelé Hospodina znevažovali, syn, který se ti narodí, musí zemřít.“ Nátan pak odešel do svého domu. I zasáhl Hospodin dítě, které Davidovi porodila Urijášova žena, takže těžce onemocnělo. David kvůli chlapci hledal Boha a tvrdě se postil, pak šel domů a ležel přes noc na zemi. Starší jeho domu k němu přistoupili, aby ho zvedli ze země, on však nechtěl, ba ani s nimi chléb nepojedl. Sedmého dne dítě zemřelo. … (2. Samuelova 12,14–18)

Za to, že Jarobeám zhřešil, bůh usmrtil jeho syna Abijáše (viz 1. Královská 14).

Zabíjení jako boží vůle

Zabiješ (aneb boží dodatek k přikázání nezabiješ)

Křesťané svou morálku zakládají na desateru, které Bible zachycuje v Exodu 20 a Deuteronomiu 5. Mezi desatero přikázáními je i nezabiješ. Bible však obsahuje i boží příkazy zabíjet a to dokonce ve stejných knihách jako je desatero (Exodus, Deuteronomium).

Bůh přikazuje zabít

cizoložníky

Kdo se dopustí cizoložství s ženou někoho jiného, kdo cizoloží s ženou svého bližního, musí zemřít, cizoložník i cizoložnice. (Leviticus 20,10)

lidi homosexuální orientace

Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti; musejí zemřít, jejich krev padni na ně. (Leviticus 20,13)

čarodějnice, věštce a média

Čarodějnici nenecháš naživu. (Exodus 22,17)

Muž či žena, v nichž by byl duch zemřelých nebo duch věštecký, musejí zemřít. Ukamenují je. Jejich krev padni na ně. (Leviticus 20,27)

ty, kteří v den odpočinku pracují

Šest dní se bude pracovat, ale sedmého dne bude slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku. Každý, kdo by dělal nějakou práci v den odpočinku, musí zemřít. (Exodus 31,15)

dívky, u nichž by bylo zjištěno, že přišly o panenství mimo manželský svazek

Jestliže však byla ta řeč pravdivá a u té dívky nebylo shledáno, že je panna, tedy vyvedou dívku ke vchodu do domu jejího otce, mužové jejího města ji ukamenují a zemře, neboť tím, že smilnila v domě svého otce, dopustila se v Izraeli hanebnosti. Tak odstraníš zlo ze svého středu. (Deuteronomium 22,20–21)

smilné dcery kněží

Když se dcera některého kněze znesvětí smilstvem, znesvětila svého otce; bude upálena. (Leviticus 21,9)

dívky, které při znásilnění nekřičely

Když dívku, pannu zasnoubenou muži, najde nějaký muž v městě a bude s ní ležet, vyvedete oba dva k bráně toho města, ukamenujete je a zemřou: dívka proto, že v městě nekřičela, a muž proto, že ponížil ženu svého bližního. Tak odstraníš zlo ze svého středu. (Deuteronomium 22,23–24)

ty, kteří neposlouchají kněze

Kdo bude jednat opovážlivě, že by neposlechl kněze, který tam stojí ve službě Hospodina, tvého Boha, nebo soudce, ten zemře. Tak odstraníš zlo z Izraele. (Deuteronomium 17,12)

ty, kteří by zlořečili bohu

Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Vyveď toho zlolajce ven z tábora; tam všichni, kdo ho slyšeli, vloží ruce na jeho hlavu a celá pospolitost ho ukamenuje. Izraelcům pak řekneš: Kdokoli by zlořečil svému Bohu, ponese následky svého hříchu. Kdo bude lát jménu Hospodinovu, musí zemřít. Celá pospolitost ho ukamenuje. Jak host, tak domorodec zemře, jestliže bude lát Jménu. (Leviticus 24,13–16)

toho, kdo by zlořečil rodičům

Kdo zlořečí svému otci nebo matce, musí zemřít. (Exodus 21,17)

Kdo by zlořečil svému otci nebo své matce, musí zemřít. Svému otci a matce zlořečil, jeho krev padni na něho. (Leviticus 20,9)

vzpurného syna

Má–li někdo syna nepoddajného a vzpurného, který neposlouchá otce ani matku, a když ho kárají, neposlechne je, ať ho jeho otec i matka uchopí a vyvedou ke starším jeho města, k bráně jeho místa, a řeknou starším jeho města: „Tento náš syn je nepoddajný a vzpurný, neposlouchá nás, je to modlářský žrout a pijan.“ A tak ho všichni muži jeho města uházejí kamením a zemře. Tak odstraníš zlo ze svého středu. Ať to slyší celý Izrael a bojí se. (Deuteronomium 21,18–21)

falešné proroky (výslovně dokonce rukou vlastních rodičů)

Bude–li pak ještě někdo prorokovat, řeknou mu vlastní rodiče, otec i matka: „Nezůstaneš naživu, protože jsi ve jménu Hospodinově klamal.“ A jeho vlastní rodiče, otec i matka, ho probodnou, že prorokoval. (Zacharjáš 13,3)

lidi jiného náboženského vyznání

Když Izrael pobýval v Šitímu, začal lid smilnit s Moábkami. Zvaly totiž lid k obětním hodům svého božstva a lid hodoval a klaněl se jejich božstvu. Tak se Izrael spřáhl s Baal–peórem. Proto Hospodin vzplanul proti Izraeli hněvem. I řekl Hospodin Mojžíšovi: „Vezmi všechny představitele lidu a dej jim na slunci zpřerážet údy kvůli Hospodinu, ať se Hospodinův planoucí hněv odvrátí od Izraele.“ Mojžíš tedy izraelským soudcům řekl: „Pobijte každý ze svých mužů ty, kdo se spřáhli s Baal–peórem.“ I přišel jakýsi Izraelec a přivedl ke svým bratřím Midjánku před očima Mojžíše i celé pospolitosti Izraelců, právě když plakali u vchodu do stanu setkávání. Když to spatřil Pinchas, syn Eleazara, syna kněze Árona, vystoupil zprostředku pospolitosti, vzal do ruky oštěp, vešel za izraelským mužem do ženské části stanu a probodl je oba, izraelského muže i tu ženu až k jejím rodidlům. Tak byla mezi Izraelci pohroma zastavena. Ale mrtvých při té pohromě bylo čtyřiadvacet tisíc. Nato promluvil Hospodin k Mojžíšovi: „Pinchas, syn Eleazara, syna kněze Árona, odvrátil mé rozhořčení od Izraelců tím, že dal uprostřed nich průchod mé žárlivosti, takže jsem ve své žárlivosti s Izraelci neskoncoval. (Numeri 25,1–11)

Vyskytne–li se u tebe v některé z tvých bran, které ti Hospodin, tvůj Bůh, dává, muž nebo žena, kteří by se dopustili toho, co je zlé v očích Hospodina, tvého Boha, přestoupili by jeho smlouvu a odešli sloužit jiným bohům a klanět se jim, slunci nebo měsíci anebo celému nebeskému zástupu, což jsem nepřikázal, a bude–li ti to oznámeno nebo o tom uslyšíš, dobře si to prošetříš. Bude–li to jistá pravda, že byla spáchána v Izraeli taková ohavnost, vyvedeš toho muže nebo tu ženu, kteří se dopustili té zlé věci, ke svým branám a toho muže nebo tu ženu budete kamenovat, dokud nezemřou. (Deuteronomium 17,2–5)

… včetně celých měst, v nichž bych se vyskytovali jinověrci

Kdybys uslyšel o některém svém městě, které ti dává Hospodin, tvůj Bůh, aby ses v něm usadil, že z tvého středu vyšli muži ničemní a svádějí obyvatele města slovy: „Pojďme sloužit jiným bohům,“ které jste neznali, budeš pátrat a zkoumat a dobře se vyptávat; bude–li to jistá pravda, že se taková ohavnost ve tvém středu stala, úplně vybiješ obyvatele toho města ostřím meče, zničíš je ostřím meče jako klaté, i všechno, co je v něm, i jeho dobytek. (Deuteronomium 13,13–16)

… včetně příbuzných a nejbližších

Tu se Mojžíš postavil do brány tábora a zvolal: „Kdo je Hospodinův, ke mně!“ Seběhli se k němu všichni Léviovci. Řekl jim: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Všichni si připněte k boku meč, projděte táborem tam i zpět od brány k bráně a zabijte každý svého bratra, každý svého přítele, každý svého nejbližšího.“ Léviovci vykonali, co jim Mojžíš rozkázal; toho dne padlo z lidu na tři tisíce mužů. (Exodus 32,26–28)

Kdyby tě tvůj bratr, syn tvé matky, nebo tvůj syn nebo tvá dcera nebo tvá vlastní žena nebo tvůj nejmilejší přítel potají ponoukal: „Pojďme sloužit jiným bohům,“ které jsi neznal ty ani tvoji otcové, některým z bohů těch národů, které jsou kolem vás, ať blízko tebe nebo daleko od tebe, od jednoho konce země až k druhému konci země, nepřivolíš mu a neuposlechneš ho, nebudeš ho litovat ani s ním mít soucit ani ho krýt. Musíš ho zabít. Nejprve se proti němu pozdvihne tvoje ruka, aby ho usmrtila, potom ruce všeho lidu. Budeš ho kamenovat, dokud nezemře, protože tě usiloval odvést od Hospodina, tvého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. (Deuteronomium 13,7–11)

Odsouzení nevěřících

Podobně jako jinověrci ve Starém zákoně jsou v Novém zákoně odsouzeni nevěřící k záhubě. Co je zlomyslnější a krutější, starozákonní boží příkazy zabít jinověrce, nebo novozákonní Ježíšovo zatracování nevěřících k věčnému utrpení?

Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. (Marek 16,16)

Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. (Jan 3,18)

A je spravedlivé, že Bůh všem, kteří vás utiskují, odplatí útiskem, a vás utiskované spolu s námi vysvobodí, až se zjeví Pán Ježíš z nebe se svými mocnými anděly, aby v plameni ohně vykonal trest na těch, kteří neznají Boha, a na těch, kteří odpírají poslušnost evangeliu našeho Pána Ježíše. Jejich trestem bude věčná záhuba‚ daleko od Pána a slávy jeho moci‘, až v onen den přijde, aby byl oslaven svým lidem a veleben těmi, kdo uvěřili; také vy jste uvěřili našemu svědectví. (2 Tesalonickým 1,6–10)

Slovo boží a přikázání boží

Ježíš nad to nazývá boží příkazy k usmrcení hříšníka božím slovem, božím přikázáním a boží trest smrti opakuje, když vyčítá farizeům doslovné nedodržování božího příkazu.

Tehdy přišli k Ježíšovi z Jeruzaléma farizeové a zákoníci a řekli: „Proč tvoji učedníci porušují tradici otců? Vždyť si před jídlem neomývají ruce!“ On jim odpověděl: „A proč vy přestupujete přikázání Boží kvůli své tradici? Vždyť Bůh řekl: ‚Cti otce i matku‘ a ‚kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.‘ Vy však učíte: Kdo řekne otci nebo matce: ‚To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar,‘ ten již to nemusí dát svému otci nebo matce. A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží. (Matouš 15,1–6)

Farizeové a zákoníci se ho zeptali: „Proč se tvoji učedníci neřídí podle tradice otců a jedí znesvěcujícíma rukama?“ Řekl jim: „Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je psáno: ‚Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.‘ Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice.“ A ještě řekl: „Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici! Vždyť Mojžíš řekl: ‚Cti svého otce i svou matku‘ a ‚kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.‘ Vy však učíte: Řekne–li někdo otci nebo matce: ‚To, čím jsem ti zavázán pomoci, je korbán (to jest dar Bohu),‘ již podle vás nemusí pro otce nebo matku nic udělat; tak rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou pěstujete. A takových podobných věcí činíte mnoho.“ (Marek 7,5–13)

Bůh přikazuje zabít také

muže, který sbíral v den odpočinku dříví

Když Izraelci prodlévali na poušti, přistihli muže, který v den odpočinku sbíral dříví. Ti, kdo jej přistihli, jak sbírá dříví, předvedli jej před Mojžíše a Árona a před celou pospolitost. Dali ho střežit, neboť nebylo zřejmé, co se s ním má stát. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Ten muž musí zemřít. Celá pospolitost jej ukamenuje venku za táborem.“ Celá pospolitost ho vyvedla ven za tábor a ukamenovali ho, takže zemřel, jak Hospodin Mojžíšovi přikázal. (Numeri 15,32–36)

Ákana, jeho rodinu a zvířata kvůli krádeži

Izraelci se při provádění klatby dopustili zpronevěry. Akán, syn Karmího, syna Zabdího, syna Zerachova z pokolení Judova, vzal něco z věcí propadlých klatbě. Proto vzplanul Hospodin proti Izraelcům hněvem. … Hospodin řekl Jozuovi: „Vstaň! Co je s tebou, že jsi padl na tvář? Izrael zhřešil. Přestoupili mou smlouvu, kterou jsem jim vydal. Vzali z věcí propadlých klatbě, kradli, zatajili to a uložili mezi své věci. … Ten, kdo bude označen, že si přisvojil věc propadlou klatbě, bude spálen se vším, co mu patří, protože přestoupil Hospodinovu smlouvu a dopustil se v Izraeli hanebnosti.‘“ … Tu vyzval Jozue Akána: „Synu, přiznej slávu Hospodinu, Bohu Izraele, a vzdej mu chválu. Doznej se mi, co jsi učinil; nic přede mnou nezapírej!“ Akán odpověděl Jozuovi: „Ano, zhřešil jsem proti Hospodinu, Bohu Izraele; učinil jsem toto: Viděl jsem mezi kořistí jeden pěkný šineárský plášť, dvě stě šekelů stříbra a jeden zlatý jazyk o váze padesáti šekelů. Vzplanul jsem žádostí a vzal jsem si to. Je to ukryto v zemi uvnitř mého stanu a stříbro je vespod.“ Jozue poslal posly, ti běželi do stanu, a hle, bylo to ukryto v jeho stanu a stříbro bylo vespod. Vzali ty věci ze stanu, přinesli k Jozuovi a všem Izraelcům a položili je před Hospodina. Za účasti všeho Izraele vzal Jozue Akána, syna Zerachova, i stříbro, plášť a zlatý jazyk, i jeho syny a dcery, býky a osly, jeho brav i stan a všechno, co mu patřilo, a ubírali se s tím vzhůru do doliny Akóru. Jozue řekl: „Zkázu, kterou jsi uvalil na nás, nechť uvalí Hospodin v tento den na tebe.“ Všechen Izrael jej kamenoval; spálili je a zaházeli je kamením. Navršili nad ním velkou hromadu kamení; je tam až dodnes. A Hospodin upustil od svého planoucího hněvu. Proto se to místo jmenuje Emek Akór (to je Dolina zkázy) až dodnes. (Jozue 7,1–26)

Okupace, válka a genocida jako boží vůle

Bůh Izraelitům, svému vyvolenému lidu, výslovně přikazuje, aby rozpoutali vůči sousedním národům válku, okupovali je, města obléhali a obyvatele kompletně vyhladili. Kompletní vyvraždění původních obyvatel (včetně dětí) se děje na příkaz boží, pod božím velením a s boží pomocí.

Hleď, Hospodin, tvůj Bůh, předal tu zemi tobě. Vytáhni a obsaď ji, jak ti poručil Hospodin, Bůh tvých otců. Neboj se a neděs.“ (Deuteronomium 1,21)

„Vzhůru, táhněte dál a přejděte potok Arnón. Hleď, vydal jsem ti do rukou chešbónského krále Síchona, Emorejce, a jeho zemi. Začni ji obsazovat a vydráždi je tak k válce. (Deuteronomium 2,24)

Tu mi Hospodin řekl: „Hleď, už ti vydávám Síchona a jeho zemi. Začni jeho zemi obsazovat.“ Síchon vytrhl proti nám do Jahsy k boji s veškerým svým lidem. A Hospodin, náš Bůh, nám ho vydal. Porazili jsme ho i jeho syny a všechen jeho lid. V oné době jsme dobyli všechna jeho města, vyhubili jsme každé jeho město jako klaté, muže, ženy i děti; nenechali jsme nikoho vyváznout. Jen dobytek a kořist z měst, která jsme dobyli, jsme si ponechali jako lup. Od Aróeru, který je na břehu potoka Arnónu, a od města, které je tam v úvalu, až do Gileádu nebyla pro nás žádná tvrz nedobytná; to vše nám vydal Hospodin, náš Bůh. (Deuteronomium 2,31–36)

Potom jsme se obrátili a táhli vzhůru cestou k Bášanu. Tu vytrhl proti nám k boji do Edreí bášanský král Óg s veškerým svým lidem. Ale Hospodin mi řekl: „Neboj se ho, neboť jsem ti ho vydal do rukou, i všechen jeho lid a jeho zemi. Naložíš s ním, jako jsi naložil s emorejským králem Síchonem, který sídlil v Chešbónu.“ Tak nám Hospodin, náš Bůh, vydal do rukou i bášanského krále Óga s veškerým jeho lidem. Pobili jsme je a nikdo z nich nevyvázl. V oné době jsme dobyli všechna jeho města. Nebylo žádné tvrze, kterou bychom jim nevzali, celkem šedesát měst, celý kraj Argób, Ógovo království v Bášanu. Všechna tato města byla opevněna vysokými hradbami s branami a závorami; mimoto jsme dobyli velmi mnoho otevřených měst. Vyhubili jsme je jako klatá, jako jsme učinili chešbónskému králi Síchonovi; vyhubili jsme každé město jako klaté, muže, ženy i děti. Všechen dobytek však a kořist z měst jsme si ponechali jako lup. (Deuteronomium 3,1–7)

Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, zažene před tebou početné pronárody, Chetejce, Girgašejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce, sedm pronárodů početnějších a zdatnějších než ty. Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi, nespřízníš se s nimi, svou dceru neprovdáš za syna někoho z nich ani jeho dceru nevezmeš pro svého syna. To by odvrátilo tvého syna ode mne, takže by sloužili jiným bohům. Hospodin by proti vám vzplanul hněvem a rychle by tě vyhladil. Proto s nimi naložíte takto: jejich oltáře rozboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte, jejich posvátné kůly pokácíte, jejich tesané sochy spálíte. Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha; tebe si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země, abys byl jeho lidem, zvláštním vlastnictvím. (Deuteronomium 7,1–6)

Když kněží zatroubili na polnice, lid strhl válečný pokřik. Jakmile lid zaslechl zvuk polnice, strhl mohutný pokřik. Hradby se zhroutily a lid vstoupil do města, každý tam, kde právě byl. Tak dobyli město. Všechno, co bylo v městě, vyhubili ostřím meče jako klaté, muže i ženy, mladíky i starce, též skot a brav i osly. (Jozue 6,20–21)

Potom řekl Hospodin Jozuovi: „Neboj se a neděs. Vezmi s sebou všechen bojeschopný lid a vytáhni proti Aji. Hleď, vydal jsem ti do rukou ajského krále i jeho lid, jeho město i jeho zemi. Naložíš s Ajem a jeho králem, jako jsi naložil s Jerichem a jeho králem. Avšak kořist a dobytek si necháte jako lup. Postav proti němu za městem zálohy.“ (Jozue 8,1–2)

Potom táhl Jozue spolu s celým Izraelem z Makedy do Libny a bojoval s Libnou. I ji a jejího krále vydal Hospodin do rukou Izraele. Vybil ji ostřím meče i vše živé v ní; nenechal nikoho vyváznout. Naložil s jejím králem, jako naložil s králem jerišským. Potom táhl Jozue spolu s celým Izraelem z Libny do Lakíše, oblehl jej a bojoval proti němu. I vydal Hospodin Lakíš do rukou Izraele. Druhého dne jej dobyl, vybil jej ostřím meče i vše živé v něm, stejně jako naložil s Libnou. Tehdy přitáhl Horám, král gezerský, Lakíši na pomoc. Ale Jozue pobil jej i jeho lid; nenechal nikoho vyváznout. Potom táhl Jozue spolu s celým Izraelem z Lakíše do Eglónu. Oblehli jej a bojovali proti němu. Dobyli jej onoho dne a vybili jej ostřím meče; vše živé v něm onoho dne vyhubil jako klaté, stejně jako naložil s Lakíšem. Potom přitáhl Jozue spolu s celým Izraelem z Eglónu do Chebrónu a bojovali proti němu. Dobyli jej a vybili ostřím meče, jeho krále, všechna jeho města i vše živé v něm; nenechal nikoho vyváznout, stejně jako naložil s Eglónem. Město a vše živé v něm vyhubil jako klaté. Potom se Jozue obrátil spolu s celým Izraelem do Debíru a bojoval proti němu. Dobyl jej a vybil jej ostřím meče, jeho krále i všechna jeho města, a vyhubili jako klaté vše živé v něm; nenechal nikoho vyváznout. Jako naložil s Chebrónem, tak naložil s Debírem a jeho králem, stejně jako naložil s Libnou a jejím králem. Tak vybil Jozue celou zemi, pohoří i Negeb, Přímořskou nížinu i srázy, a všechny jejich krále. Nikoho nenechal vyváznout, vše, co dýchalo, vyhubil jako klaté, jak přikázal Hospodin, Bůh Izraele. Jozue je vybil od Kádeš–barneje až ke Gáze, i celou zemi Gošen až po Gibeón. Tak se zmocnil Jozue jedním rázem všech těchto králů a jejich zemí, neboť Hospodin, Bůh Izraele, bojoval za Izraele. (Jozue 10,29–42)

V téže době se Jozue obrátil a dobyl Chasór a jeho krále zabil mečem; Chasór byl totiž dříve hlavou všech těchto království. Všechno živé v něm vybili ostřím meče a vyhubili jako klaté. Nic, co dýchalo, nezůstalo naživu. A Chasór vypálil Jozue ohněm. Dobyl i všechna města těchto králů; všechny jejich krále Jozue zajal a pobil ostřím meče. Vyhubil je jako klaté, jak přikázal služebník Hospodinův Mojžíš. Avšak z měst, postavených na svých pahorcích, nevypálil Izrael žádné. Jozue vypálil jenom Chasór. Všechnu kořist z těch měst a dobytek si Izraelci nechali jako lup. Zato každého člověka zabili ostřím meče, až všechny vyhladili. Neponechali nic, co dýchalo. Jak přikázal Hospodin svému služebníku Mojžíšovi, tak Mojžíš přikázal Jozuovi a tak Jozue učinil. Nevynechal nic ze všeho toho, co Hospodin Mojžíšovi přikázal. (Jozue 11,10–15)

Bůh sám je hlavním aktérem války, vede Izraelity v boji a vyhlazuje původní obyvatele země zaslíbené

Dnes poznáš, že Hospodin, tvůj Bůh, který jde před tebou, je jako sžírající oheň. On je vyhladí a on je před tebou pokoří, takže si je podrobíš a rychle je vyhubíš, jak ti Hospodin slíbil. (Deuteronomium 9,3)

Až vyhladí Hospodin, tvůj Bůh, pronárody, jejichž zemi ti Hospodin, tvůj Bůh, dává, a ty si je podrobíš a usadíš se v jejich městech a domech, oddělíš si tři města uprostřed své země, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává, abys ji obsadil. (Deuteronomium 19,1–2)

Sami jste viděli všechno, co učinil Hospodin, váš Bůh, všem těm pronárodům před vašima očima; neboť Hospodin, váš Bůh, bojoval za vás. (Jozue 23,3)

Jediný z vás bude schopen pronásledovat tisíc mužů, protože Hospodin, váš Bůh, bojuje za vás, jak vám přislíbil. (Jozue 23,10)

V případě, že vyhlazení obyvatelstva a zničení měst nebylo kompletní, stíhal Izraelity boží hněv a trest

Toto praví Hospodin zástupů: Mám v patrnosti, co učinil Amálek Izraeli; položil se mu do cesty, když vystupoval z Egypta. Nyní jdi a pobij Amáleka; jako klaté zničíte vše, co mu patří. Nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla! (1. Samuelova 15,2–3)

Amáleckého krále Agaga chytil živého, ale ostřím meče vyhubil všechen lid jako klatý. Saul a jeho lid ušetřil Agaga a nejlepší kusy z bravu a skotu, z druhého vrhu, a ze skopců a vůbec ze všeho pěkného, a nechtěli je vyhubit jako klaté. Jako klaté zničili jen to, co bylo podřadné a bezcenné. (1. Samuelova 15,8–9)

Protože Saul neuposlechl Hospodina a všechno kompletně nezahubil, Hospodin ho zavrhl, zbavil kralování nad Izraelem (1. Samuelova 15,10–35) a nakonec ho nechal padnout v boji, spolu s jeho syny a dalšími izraelskými muži (1. Samuelova 28,16–19; 1. Samuelova 31).

Samuel odvětil: „Proč se ptáš mne, když Hospodin od tebe odstoupil a stal se tvým protivníkem? Hospodin učinil, co prohlásil skrze mne: Hospodin vytrhl království z tvé ruky a dal je tvému bližnímu, Davidovi. Žes neuposlechl Hospodina a nestal se vykonavatelem jeho planoucího hněvu proti Amálekovi, za to ti dnes Hospodin udělá toto: Spolu s tebou vydá Hospodin do rukou Pelištejců též Izraele. Zítra budeš ty i tvoji synové u mne. Také izraelský tábor vydá Hospodin do rukou Pelištejců.“ (1. Samuelova 28,16–19)

Rabování a otroctví jako boží vůle

V některých biblických příbězích (Deuteronomium 20, Numeri 31 a Soudců 21) si ve shodě s boží vůlí směli Izraelité ponechat cizí dobytek jako válečný lup a životy některých žen a dětí byly ušetřeny, aby byly zavlečeny do válečného zajetí. Následně se ve shodě s boží vůlí z válečných zajatců stávají otroci, z dívek a žen jsou sexuální otrokyně, které Izraelité užívají jako svého majetku.

Až ti je Hospodin, tvůj Bůh, vydá do rukou, pobiješ v něm ostřím meče všechny osoby mužského pohlaví. Ale ženy, děti a dobytek i vše, co bude v městě, všechnu kořist z něho si ponecháš jako lup. Budeš užívat kořisti po svých nepřátelích, kterou ti dal Hospodin, tvůj Bůh. Tak naložíš se všemi městy od tebe velice vzdálenými, která nepatří k městům těchto pronárodů zde. Ale v městech těchto národů, které ti dává Hospodin, tvůj Bůh, do dědictví, nenecháš naživu naprosto nikoho. (Deuteronomium 20,13–16)

Vypravili se do boje proti Midjánu, jak přikázal Hospodin Mojžíšovi, a pobili všechny muže. Zabili také midjánské krále Evího, Rekema, Súra, Chúra a Rebaa, pět midjánských králů, mimo ostatní skolené. I Bileáma, syna Beórova, zabili mečem. Midjánské ženy a jejich děti však Izraelci zajali a všechen jejich dobytek, všechna stáda a veškeré bohatství uloupili. Všechna jejich města, ve kterých sídlili, i všechna jejich hradiště vypálili. Pak vzali všechnu kořist i všechen lup, lidi i dobytek, a přivedli zajatce i lup a kořist před Mojžíše a kněze Eleazara i před pospolitost Izraelců do tábora na Moábských pustinách u Jordánu naproti Jerichu. Mojžíš a kněz Eleazar i všichni předáci pospolitosti jim vyšli vstříc ven z tábora. Mojžíš se však rozlítil na vůdce vojska, na velitele nad tisíci a nad sty, přicházející z vojenské výpravy. Vytkl jim: „Cože jste nechali naživu všechny ženy? Právě ony daly Izraelcům podnět k věrolomnosti vůči Hospodinu ve věci Peórově podle slov Bileámových, takže na pospolitost Hospodinovu dolehla pohroma. Nyní zabijte z dětí všechny mužského pohlaví i každou ženu, která poznala muže a obcovala s ním. Všechny děti ženského pohlaví a ženy, jež nepoznaly muže a neobcovaly s ním, nechte naživu pro sebe. (Numeri 31,7–18)

Pospolitost Izraele tam ihned vyslala dvanáct tisíc mužů, chrabrých bojovníků. A přikázali jim: „Jděte pobít obyvatele Jábeše v Gileádu ostřím meče, i ženy a děti. Toto je úkol, který máte splnit: Vyhubíte jako klaté všechny mužského pohlaví i každou ženu, která poznala muže a obcovala s ním.“ Mezi obyvateli Jábeše v Gileádu se našlo čtyři sta dívek, panen, které dosud muže nepoznaly a s mužem neobcovaly. Přivedli je do tábora v Šílu, jež je v kenaanské zemi. Celá pospolitost pak vyslala mluvčí k Benjamínovcům, kteří byli na skalisku Rimónu, aby jim vyhlásili pokoj. Tak se toho času Benjamín vrátil. Dali jim ženy, které ponechali naživu z žen z Jábeše v Gileádu, ale nebylo jich pro ně dost. (Soudců 21,10–14)

Dvojí metr, pokrytectví a zvrácenost

Křesťané ospravedlňují boží genocidy tvrzením, že původní obyvatelé země zaslíbené praktikovali lidské rituální obětování. V rámci tohoto dvojího metru, je vraždit lidi zlé a zavrženíhodné, pokud tak činí lidé s odlišným náboženským vyznáním. Ovšem když vraždí lidi, nevinné děti nevyjímaje, křesťanský bůh, je to správné a dobré. Nebo když se genocidy páchají na příkaz tohoto boha. Křesťané jsou schopni vnímat např. zločiny nějakého masového vraha jako odporné zlo, za to když se masového vraždění dopouští jejich bůh, není to špatné, nýbrž správné a dobré.

Jak někdo může věřit v milujícího boha, který přikazoval zabíjet lidi za sbírání dříví nebo pro jejich homosexuální orientaci? Jak někdo ve svém životě může klást na první místo boha, který nařizoval vraždit děti a sám zabíjel nevinné děti?

Imaginární diktátor

Člověk bez náboženské víry a se zdravým rozumem a svědomím vnímá jako špatné např. ukamenovat člověka za to, že sbíral v sobotu dříví, i když tím porušil (vědomě či nevědomě) náboženské pravidlo svého společenství. Vnímá také jako špatné vraždit kojence a páchat genocidy. Označil by takové skutky za odsouzeníhodná a ničím neospravedlnitelná zvěrstva.

Jak je možné, že to křesťané vnímají jinak, když jde o boží skutky a nařízení? Důvodem je slepá víra v autoritu boha. Křesťanská víra v boha rovná se slepé důvěře a oddanosti v autoritářského diktátora. V této slepé víře je vše, co bůh udělá a nařídí, správné a dobré. Pouze bůh totiž určuje, co je správné a dobré. Bůh ze své autority může zabíjet a nařizovat zabíjet, jak on sám uzná za vhodné. Věřící musí boží nařízení dodržovat. Rozum člověka, jeho úsudek, rozhodování a svědomí jsou plně odevzdány boží diktatuře. Bůh požaduje slepou důvěru a bezmeznou oddanost stejně tak jako diktátoři. Proto se v biblickém textu Izraelité nepozastavují nad zrůdností svého boha a jeho příkazů. A všeobecně platí, že ani křesťané v dnešní době nevidí nic špatného na božích zvěrstvech. Jsou–li opravdu zvrácení, boží zvěrstva obhajují.

Kdo je schopen ospravedlňovat zabíjení nevinných dětí?

Zastrašování a manipulace

To se boha nebojíš?!

Bible je prolezlá strachem z boha a výzvami ke strachu z boha.

A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle. (Matouš 10,28)

Ukážu vám, koho se máte bát. Bojte se toho, který má moc vás zabít a ještě uvrhnout do pekla. Ano, pravím vám, toho se bojte! (Lukáš 12,5)

Boží krutost → strach z boha → víra v boha a poslušnost bohu

Boží krutost garantuje víru v boha a poslušnost bohu. Bůh si víru, lásku a poslušnost lidí vynucuje zastrašováním.

Leviticus 26,14–45 a Deuteronomium 28,15–69 obsahují dlouhý výčet božích kleteb, které člověka stihnou v případě, že nebude poslouchat boha a bát se ho.

Jestliže nebudeš bedlivě dodržovat všechna slova tohoto zákona, napsaná v této knize, a bát se toho slavného a hrozného jména Hospodina, svého Boha, dopustí Hospodin na tebe i na tvé potomstvo neobyčejné rány, rány veliké a vytrvalé i nemoci zlé a vytrvalé. (Deuteronomium 28,58–59)

Souhrnem: člověk je bohem proklet 24/7, prokletý je jeho majetek, zvěř, úroda i rodina, provází ho neštěstí, týrání, otroctví, hlad a žízeň, stihne ho mor a jiné odporné a nevyléčitelné nemoci a nakonec zhyne strašnou a předčasnou smrtí. Prokletí zahrnuje i kanibalismus, ohlodávání dravou zvěří a mnohé další odpornosti.

Nevyléčitelné nemoci nebo poslušnost bohu!

Hospodin tě raní egyptskými vředy a boulemi, svrabem a prašivinou, které nebudeš moci vyléčit. Hospodin tě raní šílenstvím, slepotou a pomatením mysli. O poledni budeš tápat jako tápe slepý ve tmě. Na svých cestách nebudeš mít zdar, stále budeš týrán a odírán, po všechny dny, a nikdo tě nezachrání. (Deuteronomium 28,27–29)

Kanibalismus nebo poslušnost bohu!

Budete jíst maso svých synů a budete jíst maso svých dcer. (Leviticus 26,29)

A v tísni obležení, kterým tě bude tísnit tvůj nepřítel, budeš jíst plod svého života, maso svých synů a dcer, které ti dal Hospodin, tvůj Bůh. (Deuteronomium 28,53)

Ohlodávání dravou zvěří nebo poslušnost bohu!

Tvá mrtvola bude pokrmem všemu nebeskému ptactvu i zemskému zvířectvu a nikdo je nezaplaší. (Deuteronomium 28,26)

Peklo nebo poslušnost bohu!

Nový zákon nás zpravuje o tom, že kdo neuvěří v Ježíše Krista, bude odsouzen a čekají ho věčná muka.

Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. (Marek 16,16)

Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. (Jan 3,18)

… až se zjeví Pán Ježíš z nebe se svými mocnými anděly, aby v plameni ohně vykonal trest na těch, kteří neznají Boha, a na těch, kteří odpírají poslušnost evangeliu našeho Pána Ježíše. Jejich trestem bude věčná záhuba daleko od Pána a slávy jeho moci (2. Tesalonickým 1,7–9)

Máme na výběr?

Křesťanství prodává nabídku, která není důvěryhodná a lákavá pro uvědomělého člověka.

Pokud budeš věřit v boha, …

• budeš žít šťastný a naplněný život, který má opravdový smysl
• po smrti tě čeká věčný život s milujícím bohem v nebi

Pokud nebudeš věřit v boha, …

• tvůj život bude nešťastný a prázdný, bez skutečného smyslu
• po smrti tě čekají věčná muka

Skutečnost je však taková, že člověk bez křesťanské víry…

• svůj život neprožije v křesťanském klamu, lži a manipulaci
• každodenně nepodléhá křesťanské sugesci
• se v životě může rozhodovat podle vlastního rozumu a svědomí, aniž by mu imaginární diktátor diktoval, co má dělat, co si má myslet, co má cítit a jak se má rozhodovat
• rozvíjí svou osobnost tím, že používá kritické myšlení, racionální a logické uvažování, oproštěné od křesťanských bludů
• rozvíjí svou osobnost tím, že používá své svědomí bez pochybné motivace (dělám to pro boha a abych neskončil v pekle)
• není sužován strachem a úzkostí z božího hněvu a trestu
• nestaví ve svém životě na první místo (před všechny milované blízké) zvráceného diktátora

Zazvonil zvonec

Křesťanská pohádka o hodném a milujícím bohu má pár zádrhelů. Tohoto boha lze označit jako dobrého a milujícího jen stěží. Bůh, kterého křesťané uctívají, je totiž masový vrah; vraždí nevinné děti, přikazuje genocidy, má zálibu v krvavých obětech, v zabíjení a ve fyzickém mrzačení. Kniha, která nás o této pohádce zpravuje, je morální a moudrá leda pro čtenáře s vadným morálním kompasem. Dobrá a moudrá pohádka má jasné morální poučení. Nezaměňuje dobro a zlo a rozlišuje mezi tím, co je a co není správné. A v tom všem křesťanská pohádka selhává. Je to zvrácená pohádka s hlavním hrdinou, který se neštítí vraždit nevinné děti a přikazovat genocidy. Postava boha je láskou leda v její zcela pokřivené verzi. Pohádka, která označuje zákeřného a násilnického padoucha za milosrdného dobráka, je jen pomateným příběhem. Ten je však naneštěstí vštěpován plno dětem již od útlého věku.