Předmětem křesťanské víry jsou smyšlené příběhy a tvrzení, plné rozporů a omylů. Mnohé z těchto výmyslů nejsou jen absurdní a nesmyslné, ale také ohavné, zvrácené a nemorální. Křesťané přitom na předmět své víry pohlíží jako na svatou pravdu, i když odporuje faktům. Chtějí slepě věřit svým zbožným přáním, proto odmítají vidět všechny ty očividné rozpory a omyly.

Slepá víra byla totiž mnohým podsouvána už v raném dětství, kdy byly do lehce ovlivnitelné a důvěřivé dětské mysli tlačeny skutečně nebezpečné náboženské nesmysly.

Pohlížet na Bibli jako na posvátnou knihu a zdroj morálky a pravdy je zhoubný problém stejně jako vnímání boha jako zosobněného dobra, pokud přitom míníme toho samého boha, který se činí v biblických příbězích. Jelikož platnou součástí Bible nejsou jen líbivé pasáže o bohu (boží dobrotivé skutky uzdravování, mnohé velkolepé zázraky a Ježíšovo zmrtvýchvstání), ale i biblické pasáže, ve kterých se bůh projevuje jako krutý maniak (boží genocidy a příkazy zabíjet). Tendence tvářit se, že to tak není, je jen únikem před fakty.

Křesťanské pojetí Bible a boha

Bible je vnímána jako zdroj morálky a moudrosti, jako posvátná kniha v její celistvosti, zachycené svědectví o bohu, jeho jednání a učení.

Božský původ Bible se pojí s hodnotami jako je: spravedlnost, užitečnost a konání dobra (2 Tim 3,16–17), což pramení z křesťanského pojetí boha jakožto zosobněné lásky, dobroty a spravedlnosti v té nejvyšší možné míře.

Bible je však plná výzev k primitivnímu násilí a samotný bůh se v ní projevuje jako krutý, násilnický a krvežíznivý maniak.

Co na to dnešní křesťané? S těmito problematickými biblickými pasážemi provádějí všemožné manévry ve snaze našroubovat je na křesťanský koncept boha a Bible. Křesťané je vnímají jako méně hodnotné, nebo boží zvěrstva a výzvy k primitivnímu násilí ospravedlňují anebo je zkrátka ignorují. Za to biblické pasáže obsahující boží dobrotivé skutky vyzdvihují.

Nutno podotknout, že mnoho křesťanů celou Bibli ani nepřečetli, a přesto se s ní ohánějí jako se zdrojem své morálky nebo svého poznání o bohu.

Prý bůh je láska

Bůh ze Starého zákona je patrně ta nejprotivnější postava v celé beletrii: žárlí, a ještě je na to pyšný; je to malicherný, nespravedlivý, nemilosrdný tvor posedlý ovládáním ostatních; pomstychtivý, krvežíznivý našeptávač etnických čistek; je to rozmarný, nenávistný tyran se zálibou v misogynii, homofobii, rasismu, infanticidě, genocidě, filicidě, šíření chorob, megalomanství a sadomasochismu. (Richard Dawkins, Boží blud)

Jak zapadají do konceptu milujícího a spravedlivého boha tyto biblické zprávy?

• Bůh přikazoval lidem zabíjet a mrzačit druhé, páchat genocidy a všemožné další krutosti. A sám prováděl ta nejhorší možná zvěrstva.
• Bůh ustanovil obřízku (tedy znetvoření genitálií) jako znamení smlouvy mezi ním a jeho vyvoleným lidem (Genesis 17,10).
• Bůh se mstil za hříchy rodičů zabitím jejich dětí (Exodus 20,5; Leviticus 26:21–22; 2. Samuelova 12,14–18; 1. Královská 14).
• Bůh zabil v egyptské zemi prvorozené děti i vše prvorozené z dobytka (Exodus 12,29).
• Bůh žádal po Abrahamovi, aby zabil své dítě (Genesis 22,2). A Abraham (od kterého židé i křesťané odvozují počátek své náboženské tradice a považují ho za spravedlivého muže) se rozhodl boha poslechnout.
• Bůh požadoval zvířecí oběti. Jejich krví byli podle božího nařízení kropeni lidé i náboženské předměty. Jejich pach je popisován jako bohu libá vůně (Leviticus, především kap. 1–9; Leviticus 23,18; Exodus 29,18; Numeri 18,17).
• Ježíšova krvavá oběť přinesla lidem spásu, tedy odpuštění hříchů a usmíření s bohem (Matouš 26,28; Římanům 5,9; 1. Janův 1,7; Koloským 1,20). Křesťané věří, že jsou všichni lidé hříšní již od narození a tato hříšnost zasluhuje odsouzení, před kterým všechny zachránil bůh svou obětí. Tedy Ježíš, Boží Syn (neboli druhá božská osoba), byl poslán na svět Bohem Otcem (neboli první božskou osobou), aby zde trpěl, zemřel krutou smrtí a následně vstal z mrtvých, což mělo za následek záchranu lidí před jinak nevyhnutelným peklem.

Vraždy a primitivní násilí jako boží vůle

Zabiješ (aneb boží dodatek k přikázání nezabiješ)

Křesťané svou morálku zakládají na desateru, které Bible zachycuje v Exodu 20 a Deuteronomiu 5. Mezi desatero přikázáními je i nezabiješ. Bible však obsahuje i boží příkazy zabíjet a to dokonce ve stejných knihách jako je desatero (Exodus, Deuteronomium).

Bůh přikazuje zabít např.:

• cizoložníky (Leviticus 20,10)
• lidi homosexuální orientace (Leviticus 20,13)
• čarodějnice, věštce a média (Exodus 22,17; Leviticus 20,27)
• ty, kteří v den odpočinku pracují a neodpočívají (Exodus 35,2)
• dívky, u nichž by bylo zjištěno, že přišly o panenství mimo manželský svazek (Deuteronomium 22,20–21)
• dívky, které při znásilnění nekřičely (Deuteronomium 22,23–24)
• ty, kteří neposlouchají kněze (Deuteronomium 17,12)
• ty, kteří by zlořečili rodičům (Leviticus 20,9)
• vzpurné syny (Deuteronomium 21,18–21)
• ty, kteří by se (mimo lévijce) přiblížili k příbytku svědectví (Numeri 1,51)

• falešné proroky (výslovně dokonce rukou vlastních rodičů)

Bude–li pak ještě někdo prorokovat, řeknou mu vlastní rodiče, otec i matka: „Nezůstaneš naživu, protože jsi ve jménu Hospodinově klamal.“ A jeho vlastní rodiče, otec i matka, ho probodnou, že prorokoval. (Zacharjáš 13,3)

• lidi jiného náboženského vyznání (Numeri 25,1–9; Deuteronomium 17,2–5) a to včetně celých měst, v nichž bych se vyskytovali jinověrci (Deuteronomium 13,13–16), včetně dětí (2 Paralipomenon 15,12–13) a včetně příbuzných a nejbližších (Exodus 32,27).

Řekl jim: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Všichni si připněte k boku meč, projděte táborem tam i zpět od brány k bráně a zabijte každý svého bratra, každý svého přítele, každý svého nejbližšího.“ (Exodus 32,27)

Kdyby tě tvůj bratr, syn tvé matky, nebo tvůj syn nebo tvá dcera nebo tvá vlastní žena nebo tvůj nejmilejší přítel potají ponoukal: „Pojďme sloužit jiným bohům,“ které jsi neznal ty ani tvoji otcové, některým z bohů těch národů, které jsou kolem vás, ať blízko tebe nebo daleko od tebe, od jednoho konce země až k druhému konci země, nepřivolíš mu a neuposlechneš ho, nebudeš ho litovat ani s ním mít soucit ani ho krýt. Musíš ho zabít. Nejprve se proti němu pozdvihne tvoje ruka, aby ho usmrtila, potom ruce všeho lidu. Budeš ho kamenovat, dokud nezemře, protože tě usiloval odvést od Hospodina, tvého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. (Deuteronomium 13,7–11)

Také novozákonní texty (i sám Ježíš) odsuzují nevěřící a jinověrce k záhubě (Marek 16,16; Jan 3,18, 2. Tesalonickým 1,7–9).

Ježíš nad to nazývá boží příkazy k usmrcení hříšníka božím slovem, božím přikázáním a boží trest smrti opakuje, když vyčítá farizeům doslovné nedodržování božího příkazu (Matouš 15,4, Marek 7,8–13).

Izraelité podle božích příkazů jednali.

Když Izraelci prodlévali na poušti, přistihli muže, který v den odpočinku sbíral dříví. Ti, kdo jej přistihli, jak sbírá dříví, předvedli jej před Mojžíše a Árona a před celou pospolitost. Dali ho střežit, neboť nebylo zřejmé, co se s ním má stát. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Ten muž musí zemřít. Celá pospolitost jej ukamenuje venku za táborem.“ Celá pospolitost ho vyvedla ven za tábor a ukamenovali ho, takže zemřel, jak Hospodin Mojžíšovi přikázal. (Numeri 15,32-36)

Nedodržování božích příkazů totiž bůh krutě trestal (1. Samuelova 6,19, 2. Samuelova 6,6–7; Numeri 26,60–61; Numeri 3,4; Leviticus 10).

Když přišli k Nákonovu humnu, vztáhl Uza ruku k Boží schráně a zachytil ji, protože spřežení vybočilo z cesty. Hospodin vzplanul proti Uzovi hněvem. Bůh ho tam pro neúctu zabil a on tam při Boží schráně zemřel. (2. Samuelova 6,6–7)

Okupace, válka a genocida jako boží vůle

Bůh Izraelitům, svému vyvolenému lidu, výslovně přikazuje, aby rozpoutali vůči sousedním národům válku, okupovali je, města obléhali a obyvatele kompletně vyhladili (Deuteronomium 7,1–6; Deuteronomium 1,21; Jozue 8,1).

Bůh sám je hlavním aktérem války, vede Izraelity v boji a vyhlazuje původní obyvatele země zaslíbené (Deuteronomium 9,3; Deuteronomium 19,1).

Kompletní vyvraždění původních obyvatel (včetně dětí) se děje na příkaz boží, pod božím velením a s boží pomocí (Deuteronomium 2,24; Deuteronomium 2,33–36; Deuteronomium 3,6; Jozue 6,21; Jozue 11,11).

Tak vybil Jozue celou zemi, pohoří i Negeb, Přímořskou nížinu i srázy, a všechny jejich krále. Nikoho nenechal vyváznout, vše, co dýchalo, vyhubil jako klaté, jak přikázal Hospodin, Bůh Izraele. (Jozue 10,40)

V případě, že vyhlazení obyvatelstva a zničení měst nebylo kompletní, stíhal Izraelity boží hněv a trest (1. Samuelova 15; 1. Samuelova 28).

Rabování a otroctví jako boží vůle

V biblických příbězích v Deuteronomium 20, Numeri 31 a Soudců 21 si ve shodě s boží vůlí směli Izraelité ponechat cizí dobytek jako válečný lup a životy některých žen a dětí byly ušetřeny, aby byly zavlečeny do válečného zajetí. Následně se ve shodě s boží vůlí z válečných zajatců stávají otroci, z dívek a žen jsou sexuální otrokyně, které Izraelité užívají jako svého majetku.

Až ti je Hospodin, tvůj Bůh, vydá do rukou, pobiješ v něm ostřím meče všechny osoby mužského pohlaví. Ale ženy, děti a dobytek i vše, co bude v městě, všechnu kořist z něho si ponecháš jako lup. Budeš užívat kořisti po svých nepřátelích, kterou ti dal Hospodin, tvůj Bůh (Deuteronomium 20,13–14).

V Novém zákoně jsou vykonavatelé boží zvrácené vůle (Abraham, Mojžíš, David a další) hodnoceni jako spravedliví muži (Skutky apoštolů 13, Židům 11).

Dvojí metr, pokrytectví a zvrácenost

Křesťané ospravedlňují boží genocidy tvrzením, že původní obyvatelé země zaslíbené praktikovali lidské rituální obětování. V rámci tohoto dvojího metru, je vraždit lidi zlé a zavrženíhodné, pokud tak činí lidé s odlišným náboženským vyznáním. Ovšem když vraždí lidi, nevinné děti nevyjímaje, křesťanský bůh, je to správné a dobré. Nebo když se genocidy páchají na příkaz tohoto boha.

Křesťané jsou schopni vnímat např. zločiny nějakého masového vraha jako odporné zlo, za to když se masového vraždění dopouští jejich bůh, není to špatné, nýbrž správné a dobré.

Jak někdo může věřit v milujícího boha, který přikazoval zabíjet lidi za sbírání dříví nebo pro jejich homosexuální orientaci? Jak někdo ve svém životě může klást na první místo boha, který nařizoval vraždit děti a sám zabíjel nevinné děti?

Imaginární diktátor

Člověk bez náboženské víry a se zdravým rozumem a svědomím vnímá jako špatné např. ukamenovat člověka za to, že sbíral v sobotu dříví, i když tím porušil (vědomě či nevědomě) náboženské pravidlo svého společenství. Vnímá také jako špatné vraždit kojence a páchat genocidy. Označil by takové skutky za odsouzeníhodná a ničím neospravedlnitelná zvěrstva.

Jak je možné, že to křesťané vnímají jinak, když jde o boží skutky a nařízení? Důvodem je slepá víra v autoritu boha. Křesťanská víra v boha rovná se slepé důvěře a oddanosti v autoritářského diktátora. V této slepé víře je vše, co bůh udělá a nařídí, správné a dobré. Pouze bůh totiž určuje, co je správné a dobré.

Bůh ze své autority může zabíjet a nařizovat zabíjet, jak on sám uzná za vhodné. Věřící musí boží nařízení dodržovat. Rozum člověka, jeho úsudek, rozhodování a svědomí jsou plně odevzdány boží diktatuře. Bůh požaduje slepou důvěru a bezmeznou oddanost stejně tak jako diktátoři.

Proto se v biblickém textu Izraelité nepozastavují nad zrůdností svého boha a jeho příkazů. A všeobecně platí, že ani křesťané v dnešní době nevidí nic špatného na božích zvěrstvech. Jsou-li opravdu zvrácení, boží zvěrstva obhajují.

Kdo je schopen ospravedlňovat zabíjení nevinných dětí?

Zastrašování a manipulace

Celou Biblí se táhne zásadní poselství pro čtenáře:

• bůh, který se zjevil vyvolenému lidu, je jediný skutečný bůh
• tomuto bohu věř a jeho přikázání dodržuj, zvolíš si tak šťastný život
• pokud v boha věřit nebudeš a jeho přikázání nebudeš dodržovat, volíš si tím smrt, neštěstí a peklo

Bible je prolezlá strachem z boha a výzvami ke strachu z boha (i z úst boha samotného): 1. Samuelova 12,24; Izajáš 8,13; Žalmy 111,10; Matouš 10,28; Lukáš 12,5…

Boží krutost → strach z boha → víra v boha a poslušnost bohu

Boží krutost a peklo garantuje víru v boha a poslušnost bohu. Bůh si víru, lásku a poslušnost lidí vynucuje zastrašováním.

Jestliže nebudeš bedlivě dodržovat všechna slova tohoto zákona, napsaná v této knize, a bát se toho slavného a hrozného jména Hospodina, svého Boha, dopustí Hospodin na tebe i na tvé potomstvo neobyčejné rány, rány veliké a vytrvalé i nemoci zlé a vytrvalé. (Deuteronomium 28,58–59)

Deuteronomium 28,15–69 obsahuje dlouhý výčet božích kleteb, které člověka stihnou v případě, že nebude poslouchat boha a bát se ho. Souhrnem: člověk je bohem proklet 24/7, prokletý je jeho majetek, zvěř, úroda i rodina, provází ho neštěstí, týrání, otroctví, hlad a žízeň, stihne ho mor a jiné odporné a nevyléčitelné nemoci a nakonec zhyne strašnou a předčasnou smrtí. Prokletí zahrnuje i kanibalismus, ohlodávání dravou zvěří a další odpornosti.

Nový zákon nás zpravuje o tom, že kdo neuvěří v Ježíše Krista, bude odsouzen a čekají ho věčná muka (2. Tesalonickým 1,7–9).

Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. (Marek 16,16)

Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. (Jan 3,18)

Máme na výběr?

Křesťanství prodává nabídku, která není důvěryhodná a lákavá pro uvědomělého člověka.

Pokud budeš věřit v boha, …

• budeš žít šťastný a naplněný život, který má opravdový smysl
• po smrti tě čeká věčný život s milujícím bohem v nebi

Pokud nebudeš věřit v boha, …

• tvůj život bude nešťastný a prázdný, bez skutečného smyslu
• po smrti tě čekají věčná muka

Skutečnost je však taková, že člověk bez křesťanské víry…

• svůj život neprožije v křesťanském klamu, lži a manipulaci
• každodenně nepodléhá křesťanské sugesci
• se v životě může rozhodovat podle vlastního rozumu a svědomí, aniž by mu imaginární diktátor diktoval, co má dělat, co si má myslet, co má cítit a jak se má rozhodovat
• rozvíjí svou osobnost tím, že používá kritické myšlení, racionální a logické uvažování, oproštěné od křesťanských bludů
• rozvíjí svou osobnost tím, že používá své svědomí bez pochybné motivace (dělám to pro boha a abych neskončil v pekle)
• není sužován strachem a úzkostí z božího hněvu a trestu
• nestaví ve svém životě na první místo (před všechny milované blízké) zvráceného diktátora

Zazvonil zvonec

Pohádka o hodném a milujícím bohu má pár zádrhelů. Je to masový vrah, vraždí nevinné děti, přikazuje genocidy, má zálibu v krvavých obětech a ve fyzickém mrzačení. Kniha, která nás o této pohádce zpravuje, je morální a moudrá leda pro čtenáře s vadným morálním kompasem.

Moudrá pohádka má jasné morální poučení. Nezaměňuje dobro a zlo a rozlišuje mezi tím, co je a co není správné. A v tom všem křesťanská pohádka selhává.

Pohádka s hlavním hrdinou, který se neštítí vraždit nevinné děti a přikazovat genocidy, je zvrácená. Postava boha je láskou leda v její zcela pokřivené verzi. Pohádka, která označuje zákeřného a násilnického padoucha za milosrdného dobráka, je jen pomateným příběhem. Ten je však naneštěstí vštěpován plno dětem již od útlého věku.