Prostředí, společenství a rodina od narození silně formuje a ovlivňuje člověka. Náboženské vyznání je dítěti běžně předáváno rodiči. Většina křesťanů, které znám, jsou křesťany, protože je ke křesťanství vedli jejich křesťanští rodiče. V tomto článku si osvětlíme, proč je pro křesťany (a především pro křesťany z křesťanských rodin) těžké opustit své náboženské vyznání anebo se jen zamyslet nad tím, co když křesťanství není pravda?

Vychován křesťany – vychován křesťanem

Když se křesťanům narodí dítě, brzy ho dají pokřtít, čímž ho mj. formálně uvedou do církevního společenství. Při křtu se zavazují, že své dítě vychovají v křesťanské víře. A tak křesťané své dítě vedou k víře už od narození. Děti z křesťanských rodin chodí s rodinou na mše svaté, doma se všichni společně modlí a o své víře hovoří.

Křesťanství má silně společenský rozměr. Křesťané se setkávají při mších, kde svou víru společně projevují. Dětem je vštěpováno křesťanství při katechezi nebo dokonce studují na křesťanských základních, středních i vysokých školách. Křesťané se běžně obklopují křesťanskými přáteli, se kterými víru prožívají a praktikují.

Být křesťanem znamená žít jako křesťan, tedy myslet, cítit a rozhodovat se jako křesťan. Mysl křesťana není jen souborem suchých dogmat. K víře se pojí intenzivní pocity, emoce a prožitky. Křesťanství je v člověku silně zakořeněno, pokud byl od dětství veden k tomu být křesťanem. Osobnost člověka, jeho identita a mentalita jsou křesťanstvím silně ovlivněny a zformovány.

Bůh zkrátka je a tečka

Křesťan je svými křesťanskými příbuznými i přáteli utvrzován ve víře. Není veden k racionálnímu uvažování v oblasti své víry, ani k tomu, aby svou víru podroboval kritickému myšlení.

V křesťanské domácnosti platí, že křesťanství je pravda a bůh zkrátka je a tečka – o tom není žádných pochyb, netřeba důkazů, ani dotazů. V křesťanské domácnosti není zvykem zpochybňovat pravdivost křesťanství, jelikož takové jednání vlastně pochází od ďábla a vede ke špatnostem.

V mysli křesťana

Pokud křesťana přece jen napadnou pochybnosti ohledně věrohodnosti jeho víry, v mysli mu vzápětí vyvstávají pocity viny a neklidu, neboť …

• Pochybování ohledně víry je špatné, pochází od ďábla, je projevem slabosti a vede k zániku.
• Při ztrátě víry bych přišel nejen o boha, ale i o smysl života a dobré vztahy s nejbližšími.
• Zklamal bych vlastní rodinu. Vyčítali by si, že mě špatně vychovali.
• Víra je ctnost a dar od boha. Kdo by chtěl přijít o dar od boha?
• Být křesťanem znamená žít šťastnější život.
• Nevěřící žijí život bez opravdového smyslu a skutečného naplnění, radosti a lásky.
• Nevěřící jsou více nemorální než my věřící.
• Křesťanství klade na člověka velké nároky, žít takový život je mnohem náročnější, ale já chci bojovat a přiblížit se k božímu ideálu.
• Naproti tomu život nevěřícího je pohodlný, bez nároků a je mnohem jednodušší, nechci žít život v lehkomyslnosti a ztratit víru pouze kvůli pocitu komfortu.
• Nevěřící lidé pyšně věří svému rozumu, ale já důvěřuji láskyplnému bohu.
• Křesťanská víra je pravda a já přeci nechci přijít o pravdu a žít ve lži.

Opuštění křesťanství je pro křesťana silně nepředstavitelnou záležitostí, jelikož by vedlo k zásadním změnám v jeho životě.

Smysl života

Křesťanství dává člověku mnohé útěchy, jistoty a naděje, které ateistický pohled na svět nenabízí.

Křesťan žije život s vírou v to, že existuje milující bůh, který s láskou dohlíží na svět, na křesťana a na jeho blízké. Když se k tomuto bohu modlí a prosí o ochranu pro své blízké, tak věří, že je bůh ochrání. Když vidí nespravedlnost ve světě, věří v posmrtnou spravedlnost, při které bůh v konečném důsledku potrestá ty zlé a odmění ty dobré. A vstříc největší jistotě, jaký lidský život přináší – smrti – křesťan věří, že smrtí život nekončí. Tedy že milovaný člověk, který zemřel, na něj počká v nebi, kde se spolu jednou setkají.

Opuštěním křesťanství by člověk ztratil pocit bezpečí, kterou mu přinášela víra v boží ochranu. Ztratil by pocit klidu a zadostiučinění pramenící z boží spravedlnosti. A především by ztratil pocit klidu, útěchy a naděje z víry ve věčný život, tedy nebe s bohem a milovanými lidmi.

Společenský rozměr

Opuštění křesťanství by vedlo k narušení vztahů s jeho rodinou, přáteli a blízkým okolím. Neúčastnil by se nadále mnohých setkání, praktik a událostí, které byly součástí jeho života. Komunikace s blízkými by se odvíjela jinak a s křesťanskými přáteli by ztratil zásadní společná témata k rozhovoru.

Zklamání z minulosti

Pokud by člověk uznal, že je křesťanství lež a klam, pak by na svou minulost nahlížel jako na život ve lži. Všechny jeho činy motivované křesťanskou vírou, všechny večerní modlitby a předávání křesťanské víry svým dětem – to vše by byl omyl. Pro člověka, který křesťanství opustí ve 25 letech, je to o dost jinačí než pro člověka, který prožil v křesťanské víře 40 let.

Život ve lži

Lidé mají všeobecný sklon věřit svým přáním. A všeobecně se s některými fakty velice těžko smiřují. Nevyhnutelná jistota lidské smrtelnosti je pro mnohé lidi natolik tíživá, že se utíkají k víře v různé formy posmrtného života.

A ne každý vnímá pravdu jako něco hodnotného. Některé lidi zkrátka nezajímá pravda, ani fakta. Proč by se měl člověk zajímat o pravdu, když je spokojený se životem ve lži? Proč by mělo například ženu zajímat, že je jí muž nevěrný, když si žije spokojeně ve svém klamu, že má věrného muže?

Nespravedlnost života, nejasná budoucnost nebo nevyhnutelnost smrti? Žádný problém, dosadíte-li si do vašeho života postavu spravedlivého a milujícího boha, který vám nabízí věčný život.

Pro křesťana je těžké se upřímně zamyslet nad otázkou:

Není to celé jenom klam, kterému věřím, protože chci, aby to bylo skutečné?

Zamyslet se upřímně, racionálně a kriticky nad vlastní vírou by totiž vedlo k tomu, že se křesťanova víra rozplyne a s ní i její falešné výhody. Přijít o křesťanskou víru znamená přestat žít ve lži a přijmout realitu života oproštěnou od líbivé pohádky o hodném bohu a věčném šťastném životě, což je pro mnohé naprosto nepředstavitelné.